Úvodní stránka

Aktuality

ITU WTS San Diego (2012-05-13)

18. místo

Po probuzení v mexické nemocnici jsem nevěděla, co mi je a zda budu moci následující den vůbec odletět ze země. Vlastně jsme ani neměla pas, neboť mé věci z depa zůstaly neznámo kde :(. Naštěstí se s Ríšovou pomocí našlo kolo i batoh, já po několika litrech infúze ožila a byla ještě téhož večera propuštěna z nemocnice. Druhý den jsem se tak mohla dle plánu přesunout do USA. Přivítal mě senzační homestay, takže o mě bylo královsky postaráno a mohla jsem začít naplno regenerovat. Přesto jsem ztratila hodně sil. První dva dny jsem nemohla téměř jíst a každý den jsem podstoupila masáž, či velmi bolestivou návštěvu chiropraktika, výstižně přezdívaného Dr. Pain :))), abych své tělo dala alespoň trochu do kupy. San Diego bylo předposlední šancí získat body do olympijského žebříčku, takže nezbývalo, než bojovat.

Místo, kde leží kořeny triatlonové historie – v roce 1974 se zde konal první moderní závod v triatlonu, nám připravilo neobyčejnou trať. Průzračná voda Tichého oceánu, technické kolo a běh téměř celý lemovaný bílou písečnou pláží. Vše podpořené výbornou atmosférou, přestože se závod konal netradičně již v pátek odpoledne.

Před startem jsem se však cítila hodně špatně a mé myšlenky směřovaly pouze k tomu, zda mě z vody zachrání na surfu:))). Popravdě, nevěřila jsem, že v současném stavu budu schopná závod dokončit.

Scénář plavání kopíroval předchozí závody – ztráta 30s v druhém plaveckém okruhu. Alespoň vím, na čem je potřeba ještě pracovat. A určitě jsem nepředpokládala, že bych na WTS chytala první balík :))). Na začátku kola jsem se tak usadila v balíku třetím, přičemž ve třetím okruhu jsme smazaly ztrátu druhého a vytvořily hlavní cca. 30ti členné pole. Vpředu jela v úniku silná devíti členná skupina, která na nás v každém okruhu najížděla cenné vteřiny. Já jsem celé kolo takticky proseděla v balíku a snažila se pošetřit co nejvíce sil na běh. V současném stavu nemělo rozhodně cenu si hrát na hrdinu. Špatné depo mi paradoxně pomohlo začít běh v rozumnějším tempu, než kdybych vypálila s nejrychlejšími. Zhruba po 5km jsem se usadila v šesti členné skupině bežící o 16. až 20. místo, přičemž v závěru jsem finišovala na místě 18. hned za olympijskou vítězkou z Pekingu Emmou Snowsill.

Vzhledem k událostem předchozích dnů jsem s konečným výsledkem více než spokojená. Po vynechání velké části sezóny 2010 i 2011 pro zranění, je to po dvou letech konečně opět návrat do světové TOP 20. Někde se začít musí! :)))

Olympiáda se tímto také zase posunula o kousek blíž. V současnosti držím poslední postupové místo. Vše se rozhodne za dva týdny ve španělském Madridu! Fingers crossed!!!

ITU World Cup Huatulco (2012-05-07)

DNF

Po závodě na ME jsem myslela, že už mně nemůže být v cíli nikdy hůře. Zažívací a svalové potíže mě trápily téměř celých následujících 14 dní, takže příprava na další dva závody musela být omezena. To jsem však netušila, co mě teprve čeká v Mexiku. Jeden z nejtěžších ITU závodů současnosti mi v Huatulcu připravil nečekaný zážitek.

Možná mě něco mělo varovat už ve vodě, kdy jsem první kilometrový okruh absolvovala na pohodu v čelní skupině. Ve druhém, pouze 500m, se však ozvaly dýchací potíže a já jsem nebyla schopná udržet dobrou techniku a kontakt s vedoucí skupinou. Za krátkou dobu jsem ztratila 30s, což je opravdu hodně. Z vody jsem tak vylezla sama mezi balíky. Má současná cyklistická forma není excelentní a sama jsem nebyla schopná první skupinu dotáhnout. V naší skupině nechtěl nikdo spolupracovat, takže se cyklistická část odehrávala v poklidu, až jsme ztratily propastné tři minuty. Na běhu však byla první desítka na dosah. Od začátku jsem běžela ve skupince o 8. - 10. místo, ale také mě hned od výběhu z depa trápily dýchací potíže. Nebyla jsme schopná zhluboka dýchat a jen povrchově sýpala :(((. Asi po 7km jsem cítila, že už toho mám docela dost, ale ostatní závodnice také odpadávaly. Na 9km už toho bylo víc než dost a poslední, co si pamatuji je seběh cca. 500m před cílem...

... zářivky, infúze, kyslík, sestry a doktor + totální dezorientace. Po několika hodinách jsem se probudila v místní nemocnici. Nevěděla jsem ani, zda jsem závodila či ne. Jediné, co tomu nasvědčovalo, byl závodní dres, který jsem měla stále na sobě. Zkolabovala jsem prý asi 20m před cílem a upadla do bezvědomí :(((. V nemocnici jsem strávila 8h na kapačkách, takže jsem měla spoustu času rozpomenout se alespoň na předchozí průběh závodu. Okamžik incidentu si však opravdu vůbec nepamatuji:(((.

Hrdinou dne se pro mě stal slovenský závodník Riša Varga, který mě přišel do nemocnice “zachránit”, čímž mu velice děkuji! Bylo velice příjemné vidět známou tvář, protože být sama v mexické  nemocnici není samo o sobě nic příjemného. Díky Rišovi jsem také konečně cca. po 6h mohla dát zprávu domů, že jsem v pořádku, neboť moji rodiče neměli žádné informace a velice se strachovali. Rišo také mi zkušeně zrychlil průtok infúze, jinak bych tam ležela ještě alespoň o 2h déle :))).

Poděkování patří také Pavlu Patákovi, který mě zapůjčil zadní závodní kolo, a já tak mohla na těžké kopcovité trati využít lečích převodů, což mi ve strmém stoupání hodně pomohlo!

Velice nepříjemný zážitek mi vzal hodně sil a uvidíme, zda budu schopná závodit v San Diegu. Závod se totiž koná již tento pátek, takže doba na zotavení je opravdu krátká.

Velká škoda DNF, protože jsem tak nezískala žádné body do olympijského žebříčku. I kdybych jen dokončila, mohla jsem už okupovat postupové místo. Ale cesta na vrchol nikdy nevede přímo a naděje umírá vždycky poslední!!!

ITU European Championships (2012-04-21)

5. místo

Nic moc horšího než 30h cesta ze Sydney, den v Praze a půlnoční let do Izraele už opravdu neexistuje. Ještě když se ve 4h ráno na celnici v Tel Avivu zalíbíte natolik, abyste museli kompletně vybalit veškerá zavazadla i kolo a podstoupit před hodinu trvající kontrolu jako největší zločinec, který pašuje minimálně 2kg heroinu:-((( Že má poté následující spoj 2h zpoždění, už vás nemůže vůbec rozhodit. Aneb "Happy Travelling!":-)))

Opravdu nevím, co bylo podnětem k uspořádánjí ME v Izraeli. Snad neznalost zeměpisu? Izrael je stát na Blízkém východě v oblasti jihozápadní Asie při východním pobřeží Středozemního moře. Turistické letovisko Eilat je nejjižnější město Izraele a jeho jediné spojení s Rudým mořem. Z pláže Eilatu můžete sledovat čtyři země najednou: Izrael, Jordánsko, Egypt a Saudskou Arábii. Pro vstup do okolních zemí však panují přísné podmínky a např. jordánské hranice jsou otevřené pouze od 8 do 20h a překročit je nemůžete v autě z izraelské půjčovny. Eilat je v rámci Izraele téměř izolován. Nachází se v Negevské poušti a nejbližší město je vzdálené 250km. Město tak žije hlavně z ruských turistů, kterým jsou přizpůsobeny pro našince poměrně vysoké místní ceny. Osobně bych sem na dovolenou dobrovolně určitě nejela. Jako místo konání závodu mistrovství Evropy se Eilat také neosvědčil. Rozbité silnice, pár diváků z řad převážně britských hobíků a otravné celní kontroly, jednoznačně velký krok zpět oproti předchozím ročníkům.

Dalším zpestřením pobytu byla písečná bouře, která v týdnu z čista jasna zahalila celé město. Veškerá panoramata na obzoru zmizela, ochladilo se a prach se přes netěsnící okna dostával i do pokojů. Naštěstí se den před závodem opět vyčasilo a my se na trati nemusely ještě navíc vypořádat se znečištěným ovzduším. 

Před závodem převládla únava z dlouhého cestování. Přestože jsem každý den spala 11-12h, pořád to bylo málo a musela jsem ještě přes den dospávat:-)))I proto jsem vůbec nevěděla, co mohu od závodu očekávat, zda se mně podaří včas oklepat. Netradiční start odpoledne v 16h mi pomohl, že jsem získala téměř jeden den na zotavení navíc. V samotný den závodu tak můj režim vypadal následovně: ranní klus - snídaně - spánek - rozplavání - oběd - spánek:-))). Musela jsem si dát budíka, abych na 16h nezaspala:-))).

Jedno z nejlepších plavání v životě mě hned po prvním depu vyneslo do čelní 10ti členné skupiny. Ještě před tím jsem si mohla vychutnat "svůj okamžik slávy", když jsem po dlouhém téměř 400m přeběhu do depa vbíhala pro mě velice neobvykle na druhém místě po boku J. Harisson :-))). Bohužel na kole jsem si s těžkou tratí, kdy v nás v každém ze šesti okruhů čekalo 600m dlouhé 5% stoupání, zrovna netykala a celých 40km protrpěla. To mě stálo příliš sil, abych na běhu mohla zasáhnout do boje o medaile. Nohy už nechtěly vůbec spolupracovat a já jsem byla opravdu ráda, že jsem vybojovala alespoň 5. místo. To mi přineslo rovněž cenné body do olympijského žebříčku, takže boj o postupové místo do Londýna pokračuje na plné obrátky!

ITU World Triathlon Series Sydney (2012-04-16)

55. místo

Po třech tréninkových týdnech ve Wollongongu se mně před prvním závodem WTS podařilo vrátit do solidní formy a na jeden z nejnabitějších závodů posleddních let jsem se opravdu těšila. Jak jsem již psala v předchozí reportáži, Wollongongong leží pouze 80km od Sydney, proto jsem se na svůj první letošní WTS vydala netradičně vlakem. Takové malé zpestření oproti přechozím 30h strávených
v letadle před SP v Mooloolabě :-))).

Stále probíhající stavební práce před budovou Opery letos přesunuly cyklistickou část závodu nad botanickou zahradu do tzv. Domain, čímž ji velice přiblížili původní olympijské trati z roku 2000, na kterou má český triatlon krásné vzpomínky v podobě bronzové medaile Jana Řehuly. Bohužel tyto úpravy stále brání také grandióznímu finiši před Operou. Běžecká část tak z části kopírovala trať cyklistiky. Teplota vody ve Farm Cove byla opět na hraně. Nakonec, i díky brzké startovní hodině (7:36) a chladnějšímu počasí, byly povoleny neopreny. Přeci jenom k protinožcům přichází podzim:-))). Se startovním číslem 60 jsem si na pontonu už nemohla moc vybírat. Měla jsem štěstí, že se pár dobrých plavkyň oddělilo zcela vlevo a já si stoupla vedle nic. Velice dobré rozhodnutí mně vyneslo bezproblémový první plavecký okruh po boku L. Norden. Bohužel jsem nasazené tempo nevydržela a ve druhém okruhu se začala propadat do zadu do mlýnice. Z vody jsem i přes to vylezla v silné skupině v čele s N. Spirig. Věděla jsem, že je to velká šance. To bych však nesměla "zazdít" první depo:-(((. Problémy se svlečením neoprenu, který mi neměl kdo namazat vazelínou a úvodní kopec cyklistické části na tréninkových kolech mě odsoudili do role statisty po zbytek závodu. Přede mnou se sjelo více než 50ti členné startovní pole, které zvyšovalo svůj náskok každým okruhem. I Bekele by měl co dělat, aby v závěrečných 10km běhu zlikvidoval propastnou ztrátu. Na běhu už nebylo o co bojovat a šlo jen o to se ctí dokončit zpackaný závod. S konečným výsledkem nemůžu být v žádném případě spokojená.
Ve sportu není žádní kdyby, možná a aby, ale jsem si jistá, že kdybych měla alespoň minimální servis od svého trenéra (tj. závodní kola a namazaný neopren), jako je to ve všech ostatních reprezentacích normální, mohla jsem se v cíli usmívat a být o pořádný kus blíž olympijským kruhům.

Wollongong (2012-04-14)

Hned druhý den po SP v Mooloolabě jsem se přesunula do města Wollongong, které leží zhruba 80km jižně od Sydney. Zde jsem se připojila ke skvělé skupině NSWIS pod vedením Jamiho Turnera. Podařilo se mi znovu dostat do kvalitního tréninku, čemuž vděčím hlavně tréninkovým partnerům, kteří mně nedali nic zadarmo:-))). Tréninkový řád se tu řídí heslem: „Není čas, ztrácet čas!“, takže většina tréninků byla velice intenzivních. Dokonce jsem zde měla možnost poprvé v životě vyzkoušet moto pacing. Ten může být sice poměrně zábavný, ale taky to sakra  bolí:-))). V rámci přípravy jsem absolvovala místní 5km závod, kde bylo na startu více než 600 lidí. Těžké běžecké tréninky většinou končily na pláži. Prostě paráda! Ideální podmínky, co víc si člověk může přát...

ITU Triathlon World Cup Moolooba (2012-03-24)

DNF

V uplynulém týdnu toho na mě asi bylo víc, než jsem si sama před závodem vůbec dokázala připustit. Strach z obnoveného zranění a dlouhá cesta na druhou stranu zeměkoule mi vzaly hodně sil a já se za krátkou dobu nedokázala zcela zotavit z jetlagu. Výsledkem tak byl žalostný plavecký výkon v rozbouřeném a po tajfunu silně znečištěném oceánu a předčasné ukončení závodu v průběhu cyklistické části.
Jeden závod však sezónu nedělá. Boj za olympijskými body ještě zdaleka neskončil a přede mnou je řada důležitějších závodů. Další zastávka Sydney :-))).

Zpátky „u klokanů“ (2012-03-22)

Myslím, že by pověstné australské Sunshine Coast mohlo být brzy přejmenováno na „Rainy Coast.“ Ne poprvé mě tu přivítal déšť, který se ve čtvrtek, v den briefingu, změnil na tajfun, jež do některých oblastí přinesl povodňový stav. Pro představu, takhle vypadala naše cyklistická trať dva dny před závodem:

Triatlonista roku (2012-03-16)

V podvečer našeho návratu z Lanzarote se v Praze konalo vyhlášení tradiční ankety Triatlonista roku. Cesta z letiště tak vedla přímo na vyhlášení do restaurace Salut. Kromě nejvyššího ocenění v ženské kategorii olympijského triatlonu jsem si odnesla, pro někoho překvapivé, druhé místo v celkovém pořadí. Nutno podotknout, že výsledky těchto anket jen málokdy odráží výsledky na poli sportovním, takže se není čemu divit. Filip je stálicí českého triatlonu, a zřejmě ještě dlouho bude, a i on v loňském dosáhl pěkných umístění na velkých mezinárodních závodech. Já toto zrovna moc neřeším a překvapením to pro mě nebylo, když vím, jak anketa a její předchozí ročníky probíhaly. Vždycky pro mě však budou důležitější samotné výsledky při závodech. Takže škoda více slov a hurá do dalšího tréninku, aby se mé výsledky letos alespoň trochu přiblížily těm uplynulým!

Téninkový kemp Lanzarote (2012-03-15)

Ani jsem se nenadála, v tréninkovém deníčku opět přibyly nějaké kilometry v bazénu, na kole i na běhu, a já už zase vybaluji, přebaluji, zabaluji...  Adios Lanzarote, Australia here I come! :)))

Lanzarote nás v prvním týdnu přivítalo chladnějším počasím, než na jaké jsme byli z Afriky zvyklí. To nám samozřejmě nezabránilo pustit se znovu s plnou vervou do tréninku a hltat místní kopce, které jsme v Africe tak postrádali.
Zázemí nám poskytl vyhlášený Club La Santa, který disponuje 50m bazénem, atletickou dráhou, posilovnou, halou a několika víceúčelovými hřišti. Zkrátka vším, co je k tréninku potřeba. Areál je vyhlášenou destinací nejen elitních závodníků. Aktivní dovolenou zde tráví stovky nadšených „hobíků“ hlavně z Dánska a Velké Británie. Letos ho k přípravě využil britský tým v čele s Alistairem a Jonathanem Brownleem, Francouzi i Španělé. V době našeho pobytu zde pobýval bývalý mistr světa Daniel Unger spolu se svým trenérem, stříbrným medailistou z Olympijských her v Sydney, Stephanem Vuckovicem. Abychom nezůstali jen u triatlonu, areál využívá i řada elitních světových atletů. My jsme pravidelně vídali na dráze i v posilovně s diskaře Virgilijuse Aleknu. A samozřejmě Petra Svobodu, který zde naběhával první kilometry po operaci Achillovy šlachy.
Skladba tréninkové skupiny se změnila vesměs na závodníky CS MV, jímž byla celá akce zaštítěna a bez jehož podpory bychom žádné soustředění vůbec neabsolvovali. Musím říct, že bez Vojty Dědka a „Doktora Daversonga Zobače“ to nebylo ono!
I tak jsme však absolvovali kvalitní tréninky a má výkonnost se zase posunula o kousíček kupředu. Bohužel se na místní tvrdé dráze, která má do travnatých afrických oválů hodně daleko, opět ozvalo mé loňské zranění kotníku a v posledních dnech jsem proto musela trochu omezit běžecký trénink a strávit více času v bazénu. To ovšem v mém případě není nikdy na škodu :).

Nyní mě čekají „dlouhé“ tři dny doma a za týden už první závod světového poháru v australské Mooloolabě.

ITU sprint race Cape Town (2012-02-28)

Po třech týdnech africké přípravy jsem se rozhodla otestovat počáteční formu na africkém poháru v Kapském městě. Trochu hektický výlet splnil mé očekávání, přestože samotný závod nedopadl nejlépe.

Ne nadarmo se říká, že depo je čtvrtou disciplínou triatlonu. Mně se tentokrát stalo osudné. Plavání v ledovém Atlantiku v sedm hodin ráno probudilo každého. Ve vodě o teplotě 13,5°C se nechtěl nikdo zdržovat déle, než bylo třeba, takže o svižné tempo plavecké části bylo postaráno. Mně se podařilo vyplavat v první skupině, jenže pak přišly již avizované problémy v depu. Ztráta koncentrace, problémy se sundáním neoprénu a zapnutím cyklistické přilby způsobily ztrátu několika cenných vteřinek, které se v triatlonu neodpouští. Čelní skupinu jsem se v prvním cyklistickém okruhu pokoušela dojet marně. Během druhého okruhu ztráta výrazně narostla a bylo jasné, že tentokrát o přední pozice bojovat nebudu. Náročný běh v kopcovitém terénu mě donesl na konečné osmé místo.

Na úvod sezóny jsem spokojená s předvedenými výkony v jednotlivých disciplínách. Po třech týdnech konzistentní přípravy jsem na správné cestě, ale stále je přede mnou ještě hodně práce.

Poučení pro příště: plně se koncentrovat na sebemenší detail! Dalším závodem bude úvodní díl světového poháru v australské Mooloolabě a tam už se žádná chyba neodpouští. Jen přes něj vede cesta na olympijské hry.

Brzký start závodu nám umožnil strávit dopoledne na pláži s úžasným panoramatem Stolové hory, načerpat sílu oceánu a ještě večer jsme byli zpět v Potchefstroomu, abychom přidali další kilometry v závěrečném týdnu. Ten provázely na místní podmínky nezvyklé časté bouřky, ale i tak jsme odtrénovali vše až na jeden běžecký trénink.

Čtyři týdny v Africe utekly jako voda. Domů jsem se však vrátila jen na dva dny. Ve čtvrtek ráno už opět sedám do letadla a tentokrát nabírám směr Kanárské ostrovy.